Když jsem dnes vycházel z náměstí ve Valašském Meziříčí a míjel banku ČSOB, zaslechl jsem líbezný zpěv. Zpěv, který mám moc rád. Zpěv, který mě tak často ráno na jaře i v létě provází na cestě do práce. Na průčelí banky se usadil kos a s nasazením svých malých sil přednášel onu krásnou ódu na lásku ke všemu hezkému, čím nás Bůh obdařil.

Tu píseň ve řvavě aut protékajících skrz kruhový objezd u Panáčka nebylo skoro slyšet. Kos na to ale nedbal a z plných plic pokračoval ve svém vyznání, už třeba jenom proto, by udělal radost jednomu klukovi, který šel náhodou kolem.
V tu chvíli mě napadlo, že jsem na tom stejně. Můžu si zítra u voleb říct, stejně jako ten kos, že to nemá cenu. Že tím svým hlasem, stejně jako on svým, vlastně nic nezměním. Nikoho nepřezpívám, nepřekřičím.

Co myslíte, může ten kos překřičet všechna ta auta? Nemůže! Ale co kdyby tam přiletělo třeba tisíc dalších kosů? Tak už by nejen auta přezpívali, ale taky by zastavili celé město. Všichni by najednou odložili svůj shon, zaposlouchali se do té písně a možná i přemýšleli, co jim uvnitř říká. A třeba by na ten krátký okamžik byli všichni lepší a šťastnější.

A tak vás moji milí kosové a kosice chci požádat, abyste tento pátek nebo sobotu všichni přiletěli a pomohli ostatním moudrým kosům a kosicím přezpívat ta opilecká slova o nesnášenlivosti, aroganci a hněvu. Přezpívat, ne překřičet, tak aby opět zvítězila láska nad lží a nenávistí.