Nedávno jsem byl v sousedním Zubří vděčným a pozorným účastníkem přednášky na téma vystěhovalectví z Valašských obcí do amerického Texasu. Přednášel pana Drahomír Strnadel z Trojanovic, předseda Muzejní a vlastivědné společnosti ve Frenštátě. Svou přednášku uvedl citací z dopisu pastora Josefa Arnošta Bergmana,  který  v roce 1851 přetiskly  Moravské noviny a který se v chudobou a opakovanou neúrodou sužovaném Valašsku četl jako bestseller,  a to nejen kvůli srovnání života poddaných u nás a amerických otroků:
„…Abyste si ale otroctví nějak hrozně nevykládali, že tito černoši žijí v mnohem ohledu lépe, než chudý lid u nás. Dostávají denně dvakráte kávu, maso a chléb třikráte, k tomu dobrého mléka co jen chtějí, neboť každý takový sadař má více nežli 1000 ks hovězího dobytka. Jsou přidržování k obdělávání pole, pánům dobytek mají pásti, ošetřovati a čistiti; viděl jsem tyto otroky, jak s dolary si hráli do důlku, tak jako u vás chlapci s knoflíky….
Zdejší krajin, západně od Sv. Filipa a 5 českých mil od řeky Brazos, není příliš hornatá, povětří je zdravé, a vyjma zimnici, která z tučnosti půdy pochází, není zde žádné panující nemoci, a kdo by sem přišel s neduhem prsním, okřeje v krátkém čase. Znám dva, zde sousedy naše, kteří na prsou tak byli zkaženi, že by v Evropě už dávno v chladném loži odpočívali, zde ale se úplně uzdravili… V nížinách jest půda náramně úrodná, tučná a nikdy se nemusí hnojiti, zato ale přebývání jest tam nezdravé, a proto kolonie či osady vždy jen na výšinách se zakládají, zde máme zdravé povětří. V nížinách obdělávají černoši pole, ale i na výšinách roste turecká pšenice 8 – 10 loktů vysoká. Žito a pšenice se ještě zde neseje. Za jedno není zde ještě žádných mlýnů, za druhé nevyplatí se lacinosti svou… Každý si zde drží hovězího a koňského dobytka kolik jen chce, vepřového bezpočtu…
Už jsem vám psal, abyste jeli za námi, že je tu dobře a já si nemůžu stěžovat, i když si vše musíme zasloužit. Prosím vás pěkně, všechny pošlete za námi. A necháváme pozdravovat i Štěpána z Rusavy s jeho manželkou a dítky, aby za námi přijel, a kdyby s vámi chtěla jet i Marjánka Slováková nebo kdokoliv jiný, stačí, abyste za své peníze jen zaplatili cestu.“

Jak rozdílné pak byly zážitky mnohých z těch, kdo se s pláčem s rodným krajem loučili a na nebezpečnou a strastiplnou cestu se s celými rodinami vydali, jak si ze stesku pojmenovávali nově zakládané osady známými jmény a jak se v nové vlasti dařilo jim i dalším generacím, o tom všem je přednáška a filmový dokument pana Strnadla, který doposud udržuje s mnohými potomky našich vystěhovalců v Texasu osobní vztahy.

Na obr. kresba „Loučení na nádraží přerovském“ z časopisu Amerikán – národní kalendář